10 důvodů PROČ s dětmi chodit do divadla

V divadle jako doma

V divadle jsem jako doma. Kdo mě zná, tak o tom ví své. Nejprve jsem k němu přičichla díky mým rodičům, kteří byli kulturně zaměření. Mamka s námi chodila do divadla, táta hrával s partou kamarádů v kapele a ti co nehráli, tak ke koncertům připravovali úžasný doprovodný program pro celé naše rodiny. Chodívali jsme do kulturního domu v místní části pravidelně každý měsíc a vždycky bylo veselo. Ani nevadilo, že občas hudbu, divadlo a vyprávění vystřídali párkové závody na lyžích, běžecké závody v přírodě kolem přehrady nebo různé sportovní hry. Bylo nám tam báječně a já na dětství opravdu ráda vzpomínám. Myslím, že nejsem sama. Kamarádi by mně jistě dali za pravdu.

Není paní učitelka jako paní učitelka

Tohle všechno přirozeně vyústilo v pravidelnou docházku do „dramaťáku“, po té, co naši třídu navštívila „zvláštní“ paní učitelka a otevřela nám dveře do světa fantazie, knížek, pohádek, příběhů, vyprávění, her a uskutečněných představ. Zpočátku jsme si jen hráli, formou her se učili mluvit, vyprávět, přemýšlet o světě, jiných lidech, koukat se kolem sebe, nasávat a inspirovat se. S věkem rostla chuť vystupovat a stát se hercem, vypravěčem, chuť vyprávět vlastní příběhy a nabízet vlastní názory.

Tvořitelka

Dnes jsem tou zvláštní paní učitelkou já. Spíš paní tvořitelkou, inspirátorkou, to by bylo přesnější. Stal se mi z toho tvoření, nasávání a přemýšlení životní styl a divadlo velikánskou láskou. Obor jsem vystudovala na vysoké škole, abych mohla s dětmi, mladými lidmi i dospělými všeho věku takovýmto způsobem tvořit a hledat jejich životní cesty a poslání skrze divadlo a divadelní techniky.

Láska

Nakonec jsem se stala kamarádkou dvěma partnerovým klukům a později mámou naší společné dcery. Oba sdílíme stejnou lásku k divadlu a umění a tak je jasné, že se stalo součástí našeho rodinného života. Konec konců právě divadlo a společné hraní nás sblížilo, až jsme spolu nakonec začali chodit a žít.

Divadlo jako otvírák

Já kromě tvoření, inspirování a vzdělávání lidí skrze divadlo, již několik let režíruji divadelní hry, moderuji, hraji, vedu vlastní divadelní skupinu, s níž máme vlastní malé divadelní studio a připravuji programy pro děti a dospělé. Skrze divadlo a hraní, (rozuměj především volnou radostnou hru, nikoliv jen ztvárnění divadelní role), otvírám lidem různé možnosti, pohledy na sebe samého, na lidi kolem, na různé události, nové světy. Pomocí divadelních technik, improvizací a interakcí mohou nahlédnout na všechny možné stereotypy, pochopit jednání a konání druhých a najít v bezpečném prostředí řešení svých otázek a odpovědi, posílit své sebevědomí, poznat sami sebe, objevovat netušené možnosti.

Jakže je to s těmi dětmi a divadlem?

S dětmi je to ještě mnohem jednodušší. Jsou velmi otevřené, bezprostřední, bez zábran a velmi upřímné. Jsou jako houba, která nasává podněty z okolí, rády se učí, dozvídají, milují příběhy, fantazii a hru. Milují interakci a že se něco děje. Jejich nasazení a zaujetí mě občas až fascinuje. Je v nich nekonečně moudrosti. Je překvapivé, kolik jsou schopny ve svém životě vnímat, o čem uvažují, po čem touží a kolik toho o světě ví. Každý den mě o tom v mé práci – dramaťáku překvapují.

Děti, divadlo a pohádky aneb 7 důvodů proč chodit s dětmi do divadla a za kulturou

Z toho vycházím ve své práci a především v naše divadelním studiu. Pro děti připravujeme pohádky s doprovodným programem a možností u nás v divadle strávit čas před i po pohádce. Mohou si pohrát s ostatními malými kamarády nebo s rodiči, zažít si a sdílet viděné, nakouknout pod tvůrčí pokličku. Proč to vlastně všechno děláme?

PROTOŽE:

1. Děti milují příběhy a vyprávění. Není nic jednoduššího, jak dětem předat zkušenosti, jak jim nabídnout osobní vhled do té či oné problematiky, jak jim ukázat, že je kolem nás to dobré i zlé, jak je naučit to rozpoznat a vybrat si, co je správné, jak jim nabídnout jejich cestu bez vztyčeného ukazováčku a nevyžádaných doporučení.

2. Příběhy v sobě nesou moudrost generací a lidstva. Spektrum příběhů z celého světa je tak rozmanité a nevyčerpatelné. Každý člověk na této planetě si nese ten svůj. Není nic jednoduššího si je předávat, díky tomu získávat rozhledy a tvořit si příběh svůj.

3. Zážitek se vpíjí pod kůži. Divadlo a pohádka je silné médium. Můžeme je vnímat vícero smysly. Ke slyšenému a sdělenému příběhu se přidává často hudba a zpěv, které děti zbožňují. Po sluchové přichází další smyslová složka a to vizuální. Vnímání barev, postav, tvarů snadno otevírá pomyslné dveře do světa fantazie a rozvíjí představivost. Často se formy zpracování dotknou i čichu různými vůněmi, použitými materiály. U nás v doprovodných programech cílíme i na hmat a někdy dokonce i na chuťové pohádky, je-li to smysluplné.

4. Skrze ztotožnění se s postavou získají hluboký prožitek. Jak jednoduché, když to na divadle zafunguje. Většinou se divák, bez ohledu na věk, ztotožní s postavou z příběhu. Bývá to hlavní postava, hrdina nebo hrdinka, která musí projít těžkými obdobími a úkoly. Skrze něj a s ní si prožívá zmíněné situace a utváří si názory na svět a svoje řešení. Samozřejmě podvědomě.

5. Čas sdílení a společného prožitku rodiče a dítěte je k nezaplacení. Společný zážitek, prožitek a strávený čas vytváří v dětech pocit sounáležitosti, důležitosti a výjimečnosti neopakovatelných chvil.

6. Rozvíjíme v dětech vnímání rodného jazyka a krásu mluveného slova. Divadlo je neodmyslitelně, vyjma pantomimy a některých druhů stínového divadla, spjato s mluveným slovem. S každou pohádkou nebo představením se diváci setkávají s různými způsoby využití českého jazyka, s mluvními styly a třeba i s nářečím, které se už běžně nepoužívá. Herec ve své postavě přináší mluvené slovo určitého typu a charakteru člověka, nějakým způsobem využívá hlasový rejstřík. Jelikož se jedná o hlas a jeho vibrace, tak jej divák, zejména ten dětský, vnímá nejen sluchem, ale také celým tělem.

7. Návštěva divadla je něco jako slavnost. S uměním to tak bylo vždycky. Je úplně jedno, zda to bylo ještě v dobách, kdy lidé žili jako přírodní národy nebo dnes v době rozvinuté civilizace. Když jdeme s mojí pětiletou dcerou do divadla, vidím, jak se těší. Je to pro ni sláva, vzácný čas. Těší se, že si bude moci obléct nějaké pěkné šatky a to i přesto, že ji k tomu cíleně nevedu, pokud se zrovna nechystáme do Národního divadla. Je to pro ni chvíle, kdy se děje něco speciálního. Chce být pěkná a tuto slavností chvíli užít. Podvědomě divadlo vnímá jako formu umění. Navíc se zde může potkat s kamarády, s našimi přáteli a vždy zažije něco nového a zvláštního.

8. Skrze divadlo a umění rozvíjí své estetické vnímání. Ať už je divadlo dobré nebo špatné, děti tyto rozdíly přirozeně velmi dobře vnímají. S každým novým představením si budou „brousit“ svoje smysly a utvářet si vlastní názor. Asi namítnete, že ty nejmenší těžko a máte pravdu. Ale nebojte se. Jak se s věkem učí mluvit a rozvíjí svoji slovní zásobu, tak se budou učit si ty věci pojmenovávat a jednoho dne vás třeba překvapí.

9. Divadlo (a jakékoliv umění) je forma aktivního odpočinku a relaxace. Tak jako jsme od přírody naprogramováni k pohybu, ke společenskému životu, ke stravování, tak jsme naprogramováni i k odpočinku a vnímání „krás“ světa kolem. Máme potřebu se obklopovat pěknými věcmi, milými lidmi a vším, co nás činí radostnými. Totéž umí umění a divadlo.

10. Divadlo žije, vzniká tady a teď, síla okamžiku je neopakovatelná a nepřenositelná. Každé divadelní představení je neopakovatelným originálem, stejně jako třeba hudební koncert. Pracuje s atmosférou diváků, kteří se sešli, s energií herců a někdy i s neočekávanými situacemi. Můžete shlédnout představení stejnojmenné inscenace, ale vždy se bude lišit. Díky skladbě a naladění diváků, díky místu nebo denní době nebo třeba aktuální herecké alternaci. Tak to prostě je. Zkuste někdy jít na jednu stejnou pohádku víckrát. Uvidíte! Zkuste to!

Divadlo není věda

Co je svět světem a člověk na něm, tak je s námi i divadlo a vyprávění. Člověk měl vždy potřebu věci kolem sebe, zážitky a prožitky zobrazovat, předávat ostatním ústně či jakoukoliv jinou formou. Někdo maloval, někdo tančil, někdo hrál na nějaký nástroj, někdo vyprávěl či zobrazoval. Tak to šlo z generace na generaci.

Nashledanou v divadle

Těší mě, že jsem vám mohla dnes povyprávět o jedné z mých životních lásek. Třeba se stane i vaší. A kdo ví, třeba se jednoho dne setkáme s vámi a vašimi dětmi u nás v divadle nebo kdekoliv jinde, kde divadlo žije. Jana

Jana Mifková
Jsem duší inspirátorka, umělec a učitelka. Divadlo a komunikace je moje vášeň. Miluji cesty a lidské příběhy. Ráda naslouchám. Ráda vyprávím. Pomáhám lidem skrze "herní proces, přímý prožitek a tvorbu" objevovat jejich skryté možnosti a talenty, naslouchat svému srdci, hlasu, tělu, najít sebe samé a růst. Jsem režisérka/dramaturgyně divadla KDS EFFRENATA, autorka několika her, básnické sbírky ZLOMKY VTEŘIN, domalovánkových JAZYKOLAMOVÝCH POHLEDNIC a autorka e-booku CESTA ZA HLASEM a stejnojmenných kurzů. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • CESTA ZA HLASEM – klíčové informace

    HLAS JE TVOJE OSOBNÍ ZNAČKA! Hlas otevírá cestu k lidským srdcím. Chceš-li MLUVIT JAKO PROFESIONÁL, musíš vědět, jaké vlastnosti má lidský hlas a jak hlas ovlivňuje tvoje tělo - přehledně a jasně. V této e-knize získáš PRAKTICKÉ RADY, jak vypadá a funguje celý mluvní aparát, TECHNIKY A CVIČENÍ, jak na svém hlase a projevu začít efektivně pracovat a trénovat i V POHODLÍ DOMOVA.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky